Je potřeba jednat, naslouchat si, obnovit vzájemnou důvěru! Ano, ale jak?
7.2.2024
To vše slyšíme v rámci pokračující veřejné diskuse vyvolané otevřeným dopisem a výzvou OTEVŘETE ČESKÉ ŠVÝCARSKO! premiérovi České republiky Petru Fialovi ve věci dlouhodobě neutěšeného stavu Národního parku České Švýcarsko.
Pod dokumentem jsou podepsány desítky podnikatelů z regionu, velká část starostů obcí Děčínska, ale i řada běžných občanů, kteří to tu mají rádi a současná situace jim není lhostejná.
Jako jeden ze signatářů, aktivní turista a značkař Klubu českých turistů území dobře znám a přírodu citlivě vnímám, ale především jako starosta města, se tématu věnuji dlouhodobě a pečlivě. Absolvoval jsem tedy v posledních letech desítky různých jednání a schůzí, na nich proseděl stovky hodin, napsal mnoho dopisů, účastnil se řady terénních pochůzek, pečlivě jsem přečetl a připomínkoval návrhy všech důležitých dokumentů Správy NP. A musím říct, že se současným ředitelem Správy NP často vedeme velmi otevřené a komplikované diskuse. Koneckonců, i dva naši zastupitelé pracují v národním parku. Vždy jsem se snažil naslouchat argumentům a informacím odborníků z oblasti ochrany přírody. Jako starosta jsem na to zvyklý, musím tak postupovat v řadě různých oblastí, které na radnici denně řešíme. Bez odborníků bychom nic moc ve městě nepostavili, těžko bychom zajistili kvalitní základní vzdělávání, širokou nabídku sociálních služeb atd. Bez neustálého vzdělávání, sbírání zkušeností, naslouchání a konzultací s odborníky bychom nedokázali dobře spravovat město a svěřené hodnoty.
Už něco pamatuji, tak se ohlížím
Na počátku, při vyhlášení Národního parku ČŠ, bylo v roce 1999 hned v prvním paragrafu stanoveno, že posláním národního parku je uchování a zlepšení přírodního prostředí, ochrana jedinečných geomorfologických hodnot, planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a zachování typického vzhledu krajiny. Nad tím byla všeobecná shoda, podporu v širším regionu tehdy zajistili mnozí z těch, kteří jsou dnes podepsáni pod touto výzvou. A je paradoxem, že řada jiných, kteří tehdy vznik parku odmítali a nepodporovali potom na Správě NP pracovali nebo dodnes pracují. Následně v novele z roku 2017 se již ustanovení jaksi pozměnila, zmizely geomorfologické hodnoty, nahrazeny byly rozmlženou široce objímající definicí přírodních ekosystémů.
Tak jak to je tedy s tou rozviklanou důvěrou v odborníky z resortu životního prostředí?
Začnu-li od konce, tedy z dnešního stavu, co vlastně dnes z té původní definice poslání NP zbylo? Zjednodušeně a trochu provokativně – ne mnoho. Většina těch na pohled krásných lesů, ve většině smrkových, uschnula. Vejmutovka, modříny, dub červený jsou masivně odstraňovány. Velká část území vyhořela, pískovcové útvary žár z požáru na mnoha místech velmi poškodil. Krajinný ráz významně utrpěl. Není to tu teď zrovna zemský ráj to na pohled.
Ale zpět na začátek.
Důvěra tu zprvu byla. První pochyby se dostavily někdy v roce 2008, když nám při odborné exkurzi v NP v Sasku místní odborníci s nadšením ukazovali rozhlehlou lokalitu zasaženou kůrovcem. První záblesky nynější následné ideologie bezzásahovosti. Rozpaky ve tvářích většiny účastníků se snažili němečtí ochránci přírody rozptýlit ujišťováním, že je vše zabezpečeno, že kůrovec se do okolí šířit nebude a příroda si poradí. Nejen naši lesníci v obavách kroutili hlavami. Když jsem pak od roku 2015 především ve spodní části Kyjovského údolí pozoroval množící se kůrovcové souše, ptal jsem se tehdejšího ředitele NP, zda je to v pořádku. Ano, klid, vše je pod kontrolou, zněla odpověď. Pak v roce 2017 přišel v říjnu orkán Herwart a zůstala po něm slušná spoušť polámaných stromů. Ne vše se včas podařilo uklidit a v sušších letech se kůrovec dál plíživě množil. V roce 2018 na jaře již byly z Janovské rozhledny pozorovatelné větší prosychající lokality kolem Pravčické brány. Shodou okolností dějiště pozdějšího požáru. Od nedalekého Mezního můstku v tehdejší 1. zóně NP se procházelo již silně kůrovcem napadeným porostem.
Klid vše je v pořádku
Opět jsem se ptal tehdejšího ředitele, zda je to v pořádku. Odpověděl ano, kde je potřeba, tam zasahujeme. Koncem srpna téhož roku Správa NP začala překotně projednávat první základní zákonem vyžadovaný dokument nutný pro péči o svěřené území – tzv. novou zonaci. Od nás zaznívaly pouze výtky k rychlému projednávání v době prázdnin a k ukvapenému schválení Radou NP v září. Také jsme moc nechápali proč se tak děje v době masivní gradace kůrovce, která výrazně pozměnila výchozí stav. V té souvislosti od odborníků z MŽP a NP zaznívala řada slibů. Měly vzniknout tzv. pufrační zóny, které měly zabránit přenosu kůrovce na porosty sousedních vlastníků, tedy převážně v majetku Lesů ČR nebo okolních obcí. Byla slibována údržba cestní sítě, značených tras, zajištění bezpečnosti návštěvníků. Byly garantovány zásahy proti kalamitním škůdcům. 65% území bylo stanoveno jako zóna soustředěné péče. Postupně mělo docházet k drobným úpravám druhové skladby. To vše je dostupné v dokumentech Správy NP, předloženo odborníky, kterým jsme pečlivě naslouchali a důvěřovali. Četl je někdo z našich dnešních kritiků?
Co bylo splněno? Nic.
Zásahy proti kalamitnímu kůrovci byly záhy zastaveny, pufrační zóny nevznikly, cesty se ve velké míře odznačily nebo uzavřely. Chvíli se těžilo, ale pak najednou otočka. Většina území se stala náhle bezzásahová, bez péče, neprůchodná. Kůrovec se masivně přenesl na sousední porosty. Obcím i Lesům ČR vznikly obrovské ekonomické škody. Správě NP nikoliv – jejich lesy totiž nejsou hospodářské… Nikdo nepotřebuje vědět kolik peněz stojí ty miliony kubíků uschlého, nevyužitého dřeva. Skutečně nikoho nezajímá, kolik CO2 se díky tomu neuloží v té dnešní zuřící klimatické změně? Proč by… Největší škody však vznikly na samotné přírodě, utrpěly i Lužické hory a lesy Šluknovska.
Místo těžaře pyrotechnik
Namísto toho jsme začali být svědky až bizarních událostí. Z lesů v blízkosti Doubice se začaly ozývat detonace pyrotechnických pokusů, kdy se odstřelovaly suché stromy. Pila dřevorubce totiž není pro přírodní procesy to pravé! Načež krátce na to Správa NP vyzývala veřejnost, aby v okolí neodpalovala na Silvestra zábavnou pyrotechniku. Plaší to zvěř. Nad Doubicí se několik dní objevoval velký vrtulník, který vyvážel české klády vytěžené nad německou soutěskou Obere Schleuse. Asi za německá eura. Zároveň hned vedle u Černé brány se však těžit nesmělo, ač jde o stejně cenné území. Tady nepomohl pyrotechnik, ani těžař. Vyřešil to zákaz – vstupu. A čekáme již roky. Pracuje tam houba a vítr.
Nepůvodní modřín, už je zase původní
Přesto, že v území uschly téměř všechny větší nepůvodní a pro odborníky vlastně nežádoucí smrky a živých stromů tedy výrazně ubylo, našel se další ještě zelený nepřítel. Vedle vejmutovky a dubu červeného se na černé listině objevil modřín. Ačkoliv již několik let vědci zjišťovali, že vlastně asi úplně nepůvodní není, že už tu před mnoha staletími totiž byl, ještě vloni na podzim se chudák modřín ve velkém kácel, vyvážel z lesa a prodával. V horším případě se modříny záměrně poškozovaly, a to i u turistických cest, aby postupně usychaly a rozpadaly se. Jakože přirozeně… Ale kdo by nedůvěřoval odborníkům? Teď už od nich oficiálně víme, že modřín zde měl zůstat.
Suché dřevo nehoří
Nicméně více jak 2,5 milionů kubických metrů suchého dřeva v blízkosti našich obcí nás začalo dost znervózňovat. Obávali jsme se vysokého požárního nebezpečí. To se psal rok 2020. Upozorňovali jsme na to, jednali jsme o tom, psali dopisy. Výsledek? Byli jsme odborníky, a bohužel i těmi hasičskými, ujišťováni, že je vše v pořádku, a i vysmíváni, že příliš sledujeme katastrofické filmy. A dostali jsme nakonec i písemnou odpověď Správy NP s dnes již ikonickou větou, že totiž… stojící uhynulé stromy nepředstavují zvýšení požárního nebezpečí, neboť se jasně prokázalo, že odumřelé stromy prakticky nehoří… No, kdo by nedůvěřoval odborníkům?
Oheň přítel lesa?
V roce 2022, krátce před červencovým požárem Správa začala projednávat svůj další důležitý dokument, tzv. Zásady péče. V rozporu se zákonem je nemá již mnoho let. Opět jsme nezpochybňovali odbornou stránku věci, připomínkovali jsme především otázky prostupnosti území, využití pro osvětovou, rekreační a poznávací činnost atd. A především jsme jasně vyjádřili nesouhlas s tím, aby byl oheň považován za přirozeného disturbančního činitele, který není v rozporu s cílem ochrany území. V kulturní krajině, v blízkosti obcí, to považujeme za nepřípustné riziko. Požární bezpečnost našich obcí je pro nás priorita. Mimochodem, tyto naše připomínky nebyly dodnes vypořádány! Když pak necelé 3 týdny po odeslání našich připomínek vypukl historicky největší lesní požár v naší historii, z úst tehdejšího ředitele zazněl veřejně pravý opak:
Zpočátku jsme chtěli nechat les kontrolovaně vyhořet…
A tak během pár dní nekontrolovaně shořelo cca 15% lesa v území a bohužel i několik obydlí, navzdory obrovskému nasazení hasičů. Stovky milionů korun doslova v luftu! Kolik tun CO2je taky vluftu? Nikdo to nespočítá. Pak přišly na svět zprávy odborníků. Některé, ty od ekologů, říkají, že obrovské množství suchého dřeva nemělo zásadní vliv na šíření požáru, že nejrychleji se oheň šířil na mýtinách, nepřipouští zásadní pochybení správců území, jde o důsledek klimatické změny, pro přírodu je požár příležitost. A hasičská zpráva? Ta naopak říká že obrovské množství suchého dřeva mělo vliv na intenzitu požáru a jeho následný dálkový přenos do vzdálenějších lokalit, popisuje zanedbanou údržbu cestní sítě i zdrojů vody v území. Nebezpečné nařezané stromy v terénu atd. Prostě evidentně není odborník jako odborník!
Zóna soustředěné nepéče
Ano, lze pochopit, že velká část území v národním parku bude ponechána samovolnému vývoji. Ovšem mělo by to být tam, kde jsou pro to vhodné podmínky. Ano, spáleniště je jistě zajímavou přírodní laboratoří. Ale zbytek území je dnes velmi neprůchodný, historické cesty a pěšiny zapadávají a na mnoha místech ve vysoké míře regenerují paradoxně opět jen smrkové porosty. Dosazovat se má minimálně. Žádná veřejná diskuse k tomu neprobíhá, filosofie bezzásahovosti a pasivního sledování procesů je autoritativně dirigována z ministerstva životního prostředí. A nikdy, na žádném oficiálním jednání nezazněla, byť jen mírná slova kritické sebereflexe. A to navzdory mnoha podivnostem a kotrmelcům, které nám odborníci, na něž jsme spoléhali, naslouchali a důvěřovali jim, mnohokrát předvedli.
Teď se pokouším uvěřit, že bude platit příslib, že všechny cesty budou znovu otevřeny. Jen se bojím magické věty, že zákrok bude muset být nejprve posouzen s ohledem na primární cíle ochrany.
Ale opravdu jsme toto na začátku, v roce 1999, chtěli? Nemyslím si to.
Jan Kolář, Krásná Lípa
Úvaha k zásadám péče národního parku
6.2.2024
Základní věcí, se kterou bychom se neměli smířit, je nesplněný příslib přepracování zásad péče bývalou ministryní Hubáčkovou. V nich se mělo vyjasnit mnoho sporných otázek, například pokud jde o zóny, pravidla bezzásahovosti, nakládání s (ne)původními druhy a podobně. I v současných předkládaných zásadách se uvádí, že posledních 200 let byla krajina ovlivněna lidskou činností, byla intenzivně využívána pro produkci dříví. V minulosti bylo ovlivněno lidskou činností celé území NP.
Vyhlášením Národního parku se hospodářské lesy na bezzásahové zóny nezmění. Z toho vyplývá, že se zde jedná o hospodářské lesy, které byly ponechány na pospas přírodě = větru, kůrovci, ohni,.. Šest tisíc hasičů tu bezmála měsíc bojovalo s největším požárem v historii Česka! Oheň se jim podařilo uhasit, a ačkoli byl největší, dál se nešířil. Kůrovec je naproti tomu činitelem, proti kterému se zde zasahovat přestalo a v důsledku toho se rozšířil daleko za hranice NP. Pokud má být výsledkem naplňování cílů ochrany NP(ků) masivní poškozování hospodářských lesů v ČR, pak je nejspíš v provádění ochrany přírody něco špatně, hodně špatně. Jsme přesvědčováni, že požár do krajiny patří, že kůrovec je přirozeným původním!
Biotickým disturbačním činitelem, že biomasa – rozumějte dřevo z lesů, které byly ještě před dvaceti lety hospodářské – se musí nechat zetlít, protože někdo vyhlásil rok 2024 Rokem tlení dřeva. My nesouhlasíme. Nechceme mít před sebou vysychající krajinu, kterou se novorození ochránci přírody snaží změnit ve step, nechceme usínat s vědomím, že se ráno probudíme v požárem zachváceném okolí a nechceme žít v pokusné laboratoři biologů, ekologů a dalších, kteří nenesou žádnou odpovědnost za své kroky a činy.
Toužíme po vybalancování účinné ochrany přírody s dalšími nespornými cíli národního parku, jako je např. vzdělávání, výchova, osvěta, rekreace, udržitelný cestovní ruch a podpora místní ekonomiky.
Milan Dařina, předseda Svazku obcí v Národním parku České Švýcarsko, místostarosta obce Jetřichovice
Komentář Jana Srba
2.2.2024
Jako signatář výzvy z řad podnikatelů určitě vnímám pozitivně sebereflexi SNP týkající se komunikace, která nebyla v minulosti dobrá. Nicméně komunikace není hlavním tématem výzvy. Tím je uzavření nejen 35 km značených tras, ale i dalších desítek km tras neznačených a také snaha o obnovu historických přeshraničních stezek. P. starosta Papajanovský v reakci na tento post obrátil pozornost na změnu legislativy, která by umožnila vstup na cesty s rizikem pádu souší na vlastní nebezpečí stejně jako v Německu. V tom ale přeci není jádro problému, to je pouze důsledek selhání SNP, která za posledních několik let nebyla schopná připravit a zrealizovat zprůchodnění a vyčištění cest v důsledku kůrovcové kalamity. Pochopitelně nikdo neočekával, že by se s ohledem na bezprecedentní rozsah kalamity podařilo zprůchodnit všechny cesty v krátké době, nicméně do dnes nebyl předložen ani komunikován jakýkoliv plán obnovy a zprůchodnění cestní sítě v Českém Švýcarsku. Zcela nepřijatelné je pak řešení, které v diskusích vyjádřil zaměstnanec SNP Richard Nagel, že se teď bude čekat na rozpad souší a pak se teprve posoudí, zdali bude možné zavřené cesty znovu otevřít. Proces na kolik let? 5, 10, 20 let? To už bude cestní síť dávno zlikvidovaná. Jedná se přitom o cestní síť, která vznikala stovky let a posledních 250 let byla využívána také pro nejšetrnější formu cestovního ruchu, tzn. individuální pěší turistiku. Jinými slovy selhání SNP vede v současnosti k destrukci historické cestní sítě a tím i potenciálu území pro individuální pěší turistiku, která je šetrnou a preferovanou formou turismu v území. NP na Saské straně přitom nastavuje zrcadlo. Přestože tam je cestní síť mnohem hustší, byly již v loňském roce všechny turistické cesty vyčištěny a zprůchodněny a určitě to nebylo kvůli jiné legislativě. Stav na české straně pak mohou dobře ilustrovat krátké úseky značených cest, které jsou již několik let uzavřeny a které by mohly být zprůchodněny bezpečnostním kácením během velmi krátké doby. Sebereflexi SNP je tedy třeba rozšířit i na tato selhání a začít opravdu jednat, tzn. sednout si s dalšími klíčovými aktéry ke stolu a připravit jasný plán obnovy cest v ČŠ, který navíc vůbec nemusí být v rozporu s plánem navrátit divočinu do NP ČS. Naopak, to si všichni přejeme. Bude to určitě lepší, než reagovat na výzvu antikampaní Otevřeno, ve které jsou signatáři pomlouváni, že škodí dobrému jménu ČŠ, že tady chtějí turistický průmysl a lunaparky a další nesmysly. Otočme list a pojďme dělat správná rozhodnutí pro ČŠ na základě společné diskuse a hledání rozumných kompromisů mezi zájmy obcí, ochrany přírody i cestovního ruchu.
Jan Srb, podnikatel z Českého Švýcarska
OTEVŘETE ČESKÉ ŠVÝCARSKO
1.2.2024
Spolu s dalšími starosty a podnikateli, kolegy a kolegyněmi, jsem se připojil k iniciativě Otevřete České Švýcarsko. Jejím cílem je mimo jiné zajistit otevření těch částí Národního parku České Švýcarsko, které jsou od požáru v roce 2022 uzavřené, jako je například Edmundova soutěska či Gabrielina stezka.
Snad málokdo nás s kolegy v Kamenici může pokládat za příznice lunaparků, devadesátkového podnikání či devastace přírody. Zakládáme si na rozvoji udržitelného a k přírodě šetrného turismu. Přesně to je cílem výzvy. Cílem je návrat národního parku do stavu, který předcházel požáru a ještě předtím kůrovcové kalamitě. Tedy iniciativa nechce nic nového – chceme pouze návrat parku do stavu, který odpovídá mimo jiné schváleným dokumentům upravujícím péči o park.
Pod výzvou jsou mimo jiné podepsaní lidé jako Jan Eichler, Vít Friml či Zbyněk Linhart. Tedy osobnosti, které stály u zrodu národního parku a těžko je kdokoliv může obviňovat z toho, že přírodě a její ochraně nefandí. Pevně věřím, že se správou národního parku jako takovou se nerozcházíme v tom, zda se má území vrátit do stavu před požárem, či nikoliv. Diskuzi vedeme spíše o tom, jak rychle a jakým způsobem. Pokud bychom nechali v přírodě běžet přirozené procesy, jistě by se za 5, 10, 15 let stav před požárem obnovil a Edmundovu soutěsku by bylo možné zprovoznit. Ale co do té doby budou dělat lidé v našem regionu? V regionu, který je již tak těžce zkoušený a ekonomických příležitostí je v něm pomálu.
Jsem tedy přesvědčen, že podobně jako v sousedním Německu je potřeba k obnově území po požáru a po kůrovci přistupovat aktivněji. Tedy vnímat, že v našem maličkém a poměrně hustě osídleném národním parku se prolínají různé zájmy vč. zájmů na rozvoj udržitelného turismu. Občas zaznívá kritika české legislativy, že je u nás právní úprava nejasná a že vlastně nutí správu národního parku cesty uzavírat. Pak by myslím bylo fajn, kdyby vedení parku v této věci prosadilo ministerskou legislativní změnu. Jinak se těžko divit lidem na Křivoklátsku, že po naší zkušenosti s uzavřeným územím se vznikem tamějšího národního parku nesouhlasí. A je pravda, že kolegové starostové z Křivoklátska volají a ptají se na národní park – a informace, které od nás mají, bohužel nemohou být vždy pozitivní.
Na obrázku pro srovnání turistům dostupné cesty za hranicí v Německu a u nás. Není divu, že jednomu regionu se daří více a dalšímu méně. Snad se i díky iniciativě Otevřete České Švýcarsko posuneme dál.
Jan Papajanovský, starosta města Česká Kamenice
Staré historické cesty jako základ udržitelného poznávání Českého Švýcarska
30.1.2024
Je velká škoda, že na staré cesty je nahlíženo jako na něco, co do Českého Švýcarska nepatří. Zvláštní je, že obnova cest je mnohdy bagatelizována. “Co pořád máte s těmi cestami?”, ptají se mnozí.
Pěší turistika je přitom to hlavní, co krajinářsky cenná území mohou návštěvníkům nabídnout.
Nikoliv návštěvníky postupně vytěsňovat na okraj kolem obcí. Turistické cíle jsou pohříchu často právě v hraničním území kolem Křinice, Velkého Zschandu a Pravčické brány. Území se již stejně mění na divočinu, tak jak si ochrana prosadila (při vzniku národního parku se o tom nemluvilo), stezky jsou historickým odkazem života předchozích obyvatel a počátků turismu v Českosaském Švýcarsku – a ruku na srdce: proč by nemohly být obnoveny i tam, kde jsou vzdáleny přeplněným centrům a kde chodí jen opravdoví milovníci náročnější turistiky, neboť běžný návštěvník tak daleko nepůjde?
Určitě lze najít rovnováhu mezi ochranou přírody a podporou turismu i v tomto ohledu. Jen najít ochotu o tom jednat. Přitom máme na Správě národního parku mnoho, mnoho dílčích úspěšných jednání, takže je mi to líto. Z vyšších pozic ochrany přírody jsou jakékoliv možnosti cest odmítány, resp. odpovědi na naše návrhy zůstávají neznámé. Vznikem národního parku nedostává určitá skupina lidí placená státem punc výjimečnosti a nezískává právo velká území uzavírat nebo jednoduše znepřístupnit, protože se tam ponechává příroda svému vývoji. Staré historické, mnohdy ve skalách tesané stezky patří i do nově divoké, kdysi již kulturně-přírodní krajiny a měly by být chráněny jako přírodní území, kterým procházejí. To, že chceme vrátit cesty a stezky pro pěší, neznamená, že chceme lunapark. Určitě ne. Ten je jinde. Nikoliv v centru národního parku. Stezky nejsou kolotoče ani stánky k s petardami.
Na sítích i při osobních jednáních se setkávám s tím, že ne všichni podnikatelé i místní podporují zachování/obnovu těchto cest. Podporují jiné formy odpočinku mají svoje produkty.
Jen prostě pěší turisté, kteří sem chodí od 19. století, mají mít stále možnost dostat se po starých cestách hlouběji do skal i za hranici, jako tomu bylo kdysi/dříve. Poznávání romantických krajin pěší chůzí je to nejúžasnější, co patří i k českým pískovcovým skalním městům. Labské pískovce nevyjímaje.
Jiří Rak, odborník na cestovní ruch
Situace v Českém a Saském Švýcarsku
28.1.2024
Na uvedené mapce je vidět srovnání sítě turistických tras v Českém a Saském Švýcarsku. Rozdíl je patrný na první pohled:
Srovnání je důležité z toho důvodu, že u nás ochrana přírody tvrdí, že cest v klidových území je dostatek a další by narušili divočinu a chráněné území klidové zóny při hranici. V té samé krajině za hranicemi je však koncentrace cest mnohem hustší.
Přehled uzavřených nebo odznačených tras:
České Švýcarsko: 35 km. Přehled ZDE
Saské Švýcarsko: do 5 km